Demence z pohledu dynamické psychoterapie

Pokud jde o vztah mezi dynamickou psychoterapií a jakoukoliv tělesnou nemocí, a to znamená že i demencí, pak můžeme směle prohlásit, že každý tělesně nemocný člověk svým psychickým nastavením ke své nemoci směřoval mnohem dříve, než se tato nemoc posléze projevila. Jinak řečeno, každé somatické postižení již dávno předtím předchází postižení psychické. Vztáhneme-li tuto skutečnost k vlastní demenci pak tedy můžeme prohlásit, že ještě než se člověk dementním skutečně stává, nevědomky se jako dementní (čili zdravý rozum nerespektující) ještě předtím chová.

Na těchto tvrzeních přitom není nic překvapivého. Vždyť zjištění, že každé tělesné nemoci vždy předchází jistá nemohoucnost psychická, je přece základem vzniku veškeré psychosomatické medicíny. Zajímavé na tomto zjištění přitom je, že se k němu došlo až tehdy, když si lidé, kteří dynamickou psychoterapii dobře ovládají, všimli, že pozitivním ovlivněním psychické nemohoucnosti klientů zmizely u těchto klientů i veškeré tělesné nemoci. Obrácenou logickou dedukcí tak vyplynulo, že když zdravá psyché má schopnost uzdravit nemocné tělo, musí mít i nemocná psyché schopnost roznemoci zdravé tělo. A tak tomu také skutečně je a to úplně u všech nemocí, ačkoli my lidé na to tak rádi zapomínáme a tak nám vůbec nedochází, že téměř každá tělesná nemoc znamená, že bychom si urychleně měli dát do pořádku svoji psyché.

Pro ilustraci, jakým způsobem může zmiňovaná psychická nemohoucnost způsobovat tělesné potíže, uvedu příklad asi 50 leté klientky. Tato paní v době, kdy ještě byla dítětem, měla tu smůlu, že její vlastní (psychicky velmi slabou) maminku bavilo dělat svoji dceři zle. Pocit moci, kterou si tato paní na úkor své dcery budovala, byl pro maminku o to opojnější, o co víc byla její dcera ve své bezmoci konsternovanější. Dcera se přitom bála matce jakýmkoli způsobem oponovat, dílem pro to, že matčinu zlobu nechápala, dílem pro to, že matka žádné námitky nepřipouštěla a dokud neviděla v očích své dcery strach, svoji zlobu jen stupňovala. V tak emočně nehostinném prostředí se v dívence posléze vyvinulo pochopitelné, avšak přesto mylné přesvědčení, že oponovat druhým nemá cenu. Proč bylo její přesvědčení mylné? Protože to, co bylo pravdou ve vztahu k matce, nebylo pravdou ve vztahu ke druhým. Jistěže ve vztahu k matce nemělo žádnou cenu nějak ji oponovat, když matce šlo jen o to, aby dceři jakýmkoli způsobem srazila sebevědomí a sobě ho jakýmkoli způsobem vytvořila a tedy dceru stejně nemínila vnímat, ale fakt, že dívenka tuto svou negativní zkušenost rozšířila i na druhé už znamenal první psychický hřích i na její straně. Vždyť tímto rozšířením de facto obvinila i ty ostatní ze stejně nelidských záměrů, jakými se prezentovala její matka, což znamenalo, že ani jim se neodvážila oponovat a cítila se před nimi stejně ublíženě jako před svoji matkou. Dík této její vlastní psychické nemohoucnosti nemohly její psychické potíže odeznít s ukončením jejího dětství, ale postupem doby se zhoršovaly až do obrazu tělesného postižení ve formě pásového oparu.