Otevřený dopis ministrovi zdravotnictví a premiérovi ČR

Otevřený dopis ministrovi zdravotnictví a premiérovi vlády ČR

Jako člověk a také jako psychoterapeut (tedy jako někdo, kdo i profesně dbá o to, aby psyché člověka byla v dobré kondici) považuji za svou osobní i profesní povinnost upozornit na nevyhnutelné nežádoucí důsledky výlučně restriktivního způsobu boje proti koronaviru, k němuž se uchýlila nejen naše vláda, ale který dominuje i jinde ve světě. Abych však nebyl jen pouhým kritikem současného postoje vůči koronaviru, nabízím v tomto ohledu zároveň vládě i svoji okamžitou pomoc. Ale nejprve si pojďme objasnit, o co zde vlastně jde: Když se logicky podíváme na důsledky stále nových a nových omezení, tak je asi každému hned jasné, že tato omezení budou mít dalekosáhlé negativní ekonomické dopady, ale jen málokdo si přitom uvědomuje, že budou mít také stejně negativní psychické dopady (tedy, že již nyní vedou ke společenské nespokojenosti až depresi). Uvědomíme-li si, že jakákoli psychická nepohoda člověka (jakýkoli jeho stres) ho v potenciálním střetnutí s koronavirem oslabuje, můžeme okamžitě vidět, že jednostranné uplatňování dalších a dalších omezení (které ke stále většímu a většímu psychickému stresu vedou) je kontraproduktivní. Nejde jen o to, že psychicky oslabený člověk snáze podlehne útoku koronaviru, jde i o to, že viry (a koronavirus zvláště) vykazují jistou inteligenci a že pokud zde uvedeným výlučně restriktivním způsobem vyrábíme celospolečenskou nepohodu, vyrábíme zde nevědomky zároveň i tu nejlepší živnou půdu pro tenhle virus. Samozřejmě, uvedená omezení jsou zde především proto, abychom šíření viru zpomalili, aby náš zdravotní systém nezkolaboval a abychom získali čas na vývoj nějaké vakcíny, ale když nyní vidíme, že ve svém důsledku vlastně účinnost koronaviru na člověka zesilují (a že mu zde dokonce vytvářejí natolik vhodnou atmosféru, že se mu tu musí i líbit), je nutno konstatovat, že sama o sobě zde prozatím nadělají více škody než užitku a dokonce i více škody než vlastní koronavirus. A přitom by to tak být vůbec nemuselo: Stačilo by totiž, kdyby někdo důležitost naší psychické pohody (a psychické kondice člověka vůbec) na naše zdraví reflektoval. A to obzvláště nyní, když je tento člověk vystavován dalším a dalším restrikcím. Vždyť, chceme-li po tomto člověku, aby na straně jedné podstoupil nějaká omezení, musíme mu na straně druhé též něco nabídnout. Či jinak řečeno, vytvoříme-li něčím u člověka nějakou psychickou nepohodu, musíme mu i nabídnout něco či spíše někoho, kdo ho z této psychické nepohody vyvede. V opačném případě to totiž bude právě tahle přetrvávající netečnost až bezohlednost k psychickému stavu člověka vystaveného restrikcím, která povede (a právem) ke vzniku společenské nespokojenosti. Pro lepší pochopení toho, k čemu takový jednostranný restriktivní přístup (a nulová práce na psychické kondici člověka) vede, uvedu příklad: V tomto příkladu přirovnám koronavirus k nějakému násilníkovi, který nás jednoho dne zcela nečekaně napadne a ošklivě nás zmlátí. Nejsme-li schopni opatřit se proti tomuto násilníkovi nějakou účinnou zbraní (tedy nemáme-li proti koronaviru dosud vakcínu), stojí před námi pouze dvě možnosti: Buď zůstaneme v zajetí našeho strachu z násilníka (a jelikož strach nikdy není dobrý rádce, tak nám pak diktuje jen takové způsoby řešení, které mrzačí náš charakter), což přesně odpovídá převládajícímu přístupu ke koronaviru, nebo se rozhodneme k celé situaci postavit čelem a to znamená nejprve ji pravdivě pojmenovat, aby ji vůbec bylo možné následně řešit, což se v našem přístupu ke koronaviru dosud nikde na světě bohužel neděje. Nutnost pravdivě pojmenovat situaci v případě našeho napadení nějakým násilníkem se rovná nutnosti připustit, že tento násilník je ve srovnání s námi prozatím (a toto slovíčko zdůrazňuji) fyzicky (nikoli však morálně, když si ke svému útoku cíleně zvolil někoho slabšího) zdatnější. Teprve po připuštění této nepříjemné skutečnosti totiž můžeme přistoupit k tomu, abychom na naší chatrné fyzické kondici (nejlépe s někým, kdo nám v tom může napomoci) začali pracovat, když jedině tímto způsobem se strachu z onoho násilníka můžeme nejenom opravdu zbavit, ale posléze mu můžeme být i vděční za to, že nás k této fyzické práci na sobě (byť takovým nevybíravým způsobem) vyprovokoval. Takto posílení si v případě tohoto násilníka navíc můžeme být též jisti, že už to na nás nebude zkoušet (tedy že u nás již pro sebe koronavirus nenalezne úrodnou půdu) a to znamená, že z krize jsme vyšli posílení. Ačkoli výše uvedené přirovnání koronaviru k násilníkovi považuji díky svým četným podobenstvím za dostatečně názorné a tudíž užitečné, jeden zásadní rozdíl zde přece jen je: Onen násilník nás upozorňuje na naši chatrnou fyzickou kondici, koronavirus nás (dík tomu, že stav naší duše úzce souvisí s naší imunitou) upozorňuje na naši chatrnou duševní kondici. A opravdu, drtivá většina lidí ani neví, že nějaká duše existuje a tak ani neví, že se na ní dá pracovat, stejně jako neví, že právě tímhle způsobem (a jedině tímhle způsobem) se mohou svého strachu z koronaviru (úplně stejně jako v příkladu s oním násilníkem) nejenom zbavit, ale posléze mu být i vděční za to, že nás k této práci na sobě tak krutým způsobem vyprovokoval. Něčeho takového však lze dosáhnout jen tehdy, když už konečně přestaneme význam naší psychické kondice (tedy náš chatrný duševní stav) opomíjet či doslova ignorovat. A právě v tomto ohledu nabízím svoji pomoc: Má-li totiž dnešní člověk snést všechna ta omezení, která jsou na něho shora šmahem uvalena, musí s ním přece někdo (povolaný) na vylepšení jeho psychické kondice okamžitě začít pracovat. Nakonec, kdy jindy nabídne život tomuto člověku větší příležitost k nějakému zamyšlení, než v době, kdy má v souladu s těmito opatřeními jen sedět doma? A kdo jiný mu může (přes nějaký k tomu určený mediální kanál) zodpovědět otázky, které ho v době takové domácí pasivity napadají a na něž si ve své stávající psychické slabosti on sám nedokáže dopovědět, než někdo, kdo si už dlouho (i dík své profesi) tenhle neutěšený duševní stav dnešního člověka uvědomuje, těmito otázkami se již zabýval a především na ně zná už i odpověď? Jakkoli vám tato poslední věta může připadat namyšleně, nazvali-li bychom tuto práci na lepší psychické kondici dnešního člověka prací na tom, jak ho přivést k jeho duši, pak bez jakékoli nadsázky a se vší pokorou (tedy při plném vědomí toho, co zde nyní uvedu) prohlašuji, že takový unikátní manuál k tomu, jak každého člověka dříve či později přivést k jeho duši, jsem již vypracoval a jsem i připraven co nejdříve ho veřejně obhájit, abychom dnešního člověka nemuseli jen zatěžovat (jeho duši) omezujícími restrikcemi, ale abychom mu v přímém dialogu s ním mohli poskytnout i něco, co jeho duši opravdu pohladí. Ostatně, jen těžko si lze představit něco urážlivějšího, než nařizovat člověku další a další omezení a jinak se s ním vůbec nebavit. Samozřejmě, na vině takového přístupu, jak jsme se výše již dozvěděli, je chronické podceňování (a tak i přehlížení) psychického stavu člověka (které odpovídá stávajícímu nulovému povědomí o duši, což je celosvětový problém) a ačkoli i v době bez krize to naši psyché oslabuje, běžný člověk si tam svoji psychickou slabost nemusí nijak zvlášť připouštět. Avšak v každé krizi je náš psychický stav vystaven mnohem větší zátěži a to znamená, že tam již takové přehlížení dopadů této krize na naši psyché představuje ohromnou necitlivost až fatální chybu. Jako autor tohoto dopisu, jako psychoterapeut a především jako člověk na tento nedostatek se vším důrazem upozorňuji a ve své osobě zároveň nabízím i jeho řešení. Nejde zde přitom jen o to, aby se s psychickým stavem člověka už konečně začalo pracovat (tedy abychom ho nasměrovali k jeho vlastní duši), jde zde i o to dát všem těm restrikcím nějaký vyšší smysl, když samy o sobě by přece duši nás všech jen stále více a více ubíjely (a tedy vytvářely zde jen celospolečenskou depresi). Moje upřímná nabídka pracovat s duší tohoto národa tak nepředstavuje pouze cestu z takové celospolečenské deprese, ale především cestu k tomu, jak z této krize vyjít posílení. Ostatně, uvědomíme-li si, že naše duše je i zdrojem naší životní energie, ona nám ani žádná jiná cesta z této krize nezbývá. Vždyť, budeme-li naši duši nadále ignorovat (na což jsme v nulovém povědomí o ní zvyklí), tak aniž bychom věděli proč, budeme jen stále unavenější a stále rozladěnější.

Ervin Idris Beshir