Co Vám nabízíme

Psychoterapie zdravým rozumem

Co je Psychoterapie zdravým rozumem?

Jde o nový celosvětově unikátní (a zároveň logicky prostý) psychoterapeutický přístup.

V čem je tento přístup tak unikátní?

Kromě toho, že každému klientovi umožňuje (při jeho adekvátní spoluúčasti - viz níže) získat naprostou psychickou integritu (a ruku v ruce s tím tedy i naprosté psychické zdraví), kterou (a které) si předtím ani nedokázal představit, psychoterapie zdravým rozumem zároveň napojí každého klienta na jeho vlastní duši (o které povětšinou do té doby také neměl žádné hlubší povědomí) a to znamená, že od této chvíle (tedy vůbec poprvé ve svém životě) se stává skutečně nezávislou lidskou bytostí.

Jak máme předchozí větě rozumět?

Člověk, u něhož je psychická integrita již od jeho útlého dětství narušená (a to zdaleka nebývá jen ten, kdo otevřeně strádá nějakými psychickými potížemi), si zpravidla ani není schopen představit skutečně důstojný lidský život. Jako takový pak plnohodnotný lidský život (v němž si již on sám začíná psát svůj vlastní životní příběh) nejenom, že nikdy neprožije, ale nikdy nepřijde ani na to, že takový život prožít lze. Za této situace se také nikdy nestane ani skutečnou lidskou bytostí - tedy tím, kdo skutečně naplní svůj lidský potenciál (neboli to, čeho si jeho vlastní duše žádá).

Z jakého poznání Psychoterapie zdravým rozumem vychází?

Velmi stručná odpověď na tuto otázku zní: Z poznání, že pravda je jediná laskavost, kterou máme. Jinými slovy, nebudeme-li chovat (objektivní) pravdu v nejvyšší úctě, nikdy nebudeme schopni dosáhnout naprosté psychické integrity (a tak i naprostého porozumění světu), nikdy nebudeme moci dosáhnout skutečně důstojných lidských pocitů (např. vlastní sebeúcty), nikdy nepoznáme, co je to zdravý duševní vývoj a tak ani nikdy nezažijeme pocit prostého lidského štěstí.

Je úcta k pravdě opravdu tak důležitá?

Ano. Dokonce životně důležitá. A to nejenom proto, že každá lež (jakkoliv nám v dnešním lidsky tak pokřiveném světě může zajistit zdánlivý majetkový i společenský profit - zdánlivý proto, že takový profit nám skutečné lidsky důstojné pocity nikdy nezajistí) dříve či později skončí ve slepé ulici, ale především proto, že naše duše se může rozvíjet (a tak i sílit) pouze v pravdivém prostředí.

A jakou roli v tom všem hraje náš zdravý rozum?

Jeho role je zcela zásadní, když právě náš zdravý rozum je naším jediným nástrojem k pravdivému vidění světa (tedy k zajištění naší psychické integrity) a jako takový je tak i naší jedinou legální zbraní proti jakémukoliv nežádoucímu narušení naší psychické integrity (a tak i vzniku jakýchkoli psychických potíží).

Nepřeceňuje Psychoterapie zdravým rozumem důležitost zdravého rozumu?

Nikoli. Když pouze náš zdravý rozum nám může zajistit náš zdravý duševní vývoj (naši zdravou životní dynamiku se všemi benefity, které k ní náležejí), pak musí zároveň platit, že kdybychom důležitost zdravého rozumu (pro náš život) naopak podcenili, nebudeme (v současném světě, kde právě k takovému podcenění důležitosti zdravého rozumu již dávno došlo) schopni obhájit naši psychickou integritu (a dojde u nás ke vzniku všemožných psychických potíží, které povedou i k lidsky nedůstojným postojům a nedůstojnému chování nejenom v našem osobním životě, ale i v celospolečenském měřítku).

Jak máme téhle poslední větě rozumět?

Společnost (ať je reprezentována tou nejmenší společenskou jednotkou, jakou představuje rodina, či ať se jedná o širší společnost celostátního rozsahu), která neuznává důležitost zdravého rozumu (tedy která nechová pravdu v nejvyšší úctě), vždy bude působit lidsky destruktivně. Proč, to jsme si již řekli. Když pouze úcta k pravdě umožňuje náš zdravý duševní vývoj (a ruku v ruce s tím i důstojnou lidskou existenci) a tato společnost patřičnou úctu k pravdě nechová, pak v takové společnosti bude jakýkoli zdravý duševní vývoj (a tak i důstojný lidský život) zablokován, tato společnost zůstane psychicky nemocná a veškeré problémy v ní se budou jen prohlubovat. Taková společnost pak bude vytvářet jen autokratické režimy či nefunkční demokracie (hovoříme-li o širší společnosti) nebo falešně dominantního rodiče či falešnou (na lži založenou) shodu (hovoříme-li o rodině), kde žádný pravdivý dialog (to jediné, co zajišťuje náš zdravý duševní vývoj) probíhat nebude. Dlužno dodat, že to, o čem zde právě hovoříme, je bohužel i obraz současného lidského světa, v němž žijeme.

Odlišuje se psychoterapie zdravým rozumem od ostatních psychoterapeutických přístupů pouze svým důrazem na zdravý rozum?

Nikoli. Jde o komplexní přístup, který se odlišuje i úplně jiným (a troufám si tvrdit, že zcela pravdivým) pojetím lidské psyché. V mnoha ostatních přístupech k lidské psyché (a tak i v mnoha učebnicích psychologie a psychiatrie) jsou totiž pojmy psyché a duše zcela libovolně zaměňovány a často jsou dokonce vnímány jako jedno a totéž. Z pohledu psychoterapie zdravým rozumem je však něco takového vnímáno jako omyl a to dokonce jako fatální omyl. V jejím pojetí duše a psyché (prozatím) ani náhodou nejsou jedno a totéž a jako takové by tak ani nikdy neměly být spolu libovolně zaměňovány. Z hlediska Psychoterapie zdravým rozumem platí, že lidská duše je zdrojem samých lidských benefitů (mimo jiných je zdrojem naší životní síly i zdrojem našich pocitů) a lidská psyché pak představuje místo (či chcete-li prostor), kde se naše duše snaží (a to zcela po právu, když to s námi přece myslí povšechně dobře) realizovat. V ideálním prostředí (ve světě, kde je již zdravý rozum a tak i úcta k pravdě na nejvyšším místě) by naše duše s touto realizací neměla žádný problém (tato realizace by dokonce nastala zcela spontánně), ale v takovém světě my bohužel (dosud) nežijeme. Svět, v němž žijeme, má zcela pomýlený žebříček hodnot (na nejvyšším místě tohoto žebříčku téměř vždy kralují nějaké dobře vypadající lži - nějaké iluze) a to znamená, že naše duše má s onou právoplatnou realizací v naší psyché veliký problém.

Jak by taková realizace naší duše v naší psyché tedy měla vypadat?

Tak trochu to zde již bylo naznačeno ve chvíli, kdy jsme prohlásili, že naše duše je mj. i zdrojem našich pocitů. Duše jako zdroj našich pocitů tak představuje jakýsi náš vnitřní kompas, který nám přes tyto pocity pomáhá najít tu jedinou správnou (tu skutečně naši) cestu životem. V hledání této cesty jsou nám přitom užitečné jak ty pocity, které máme tendenci označovat jako pozitivní, tak i pocity, které máme tendenci označovat jako negativní (potřebujeme přece poznat i to, co nám nedělá dobře). Ovšem aby nám naše pocity v nalezení naší skutečné životní cesty opravdu dobře sloužily, musíme být i schopni těmto našim pocitům pravdivě porozumět. A právě to (tedy pravdivé pojmenování našich pocitů) je úkolem našeho zdravého rozumu. Jinými slovy řečeno, nestačí nám jen něco cítit, my potřebujeme i pojmenovat to, co cítíme. Proč něco takového potřebujeme učinit? Protože jenom tehdy, když pravdivě pojmenujeme to, co cítíme, vypořádáme se s tímto pocitem beze zbytku a uvolníme tak v naší duši místo pro další kvalitativně hlubší pocit, čímž nejenom rozvíjíme naši duši, ale umožňujeme i další rozvoj našeho zdravého rozumu.

Znamená to, že zdravý rozum funguje v součinnosti s naší duší?

Ano. Jedno bez druhého se nemůže rozvíjet. V lidsky ideálním prostředí přitom platí (či spíše v lidsky ideálním prostředí by platilo), že zdravý rozum je přirozeným produktem lidské duše. Jinými slovy řečeno, každý člověk je na počátku svého života řízen výhradně svými pocity, zdravý rozum (čili jeho schopnost porozumět svým pocitům) se u něho vyvíjí až později. Ale pozor. Hovoříme zde o ideální situaci, tedy o situaci, kdy je pro takový (veskrze žádoucí) přirozený vznik zdravého rozumu již vytvořeno vhodné prostředí, hovoříme zde o světě, kde se již rodina či společnost pod vládou zdravého rozumu nacházejí. V takovém světě se ale nenacházíme a tak by nás nemělo nijak překvapovat, že vznik pevného zdravého rozumu a zdravého duševního vývoje je zde vždy dříve či později zablokován, čemuž odpovídá neutěšený psychický (a jelikož víme, že duše je i místem naší životní energie tak i neutěšený tělesný) stav současného lidstva.

Dá se o tomto zablokování říci něco konkrétnějšího?

Ano. A i zde se o lidské psyché můžeme dozvědět něco velice překvapivého a zároveň něco, čím se Psychoterapie zdravým rozumem velmi jasně odlišuje od jakéhokoli jiného psychoterapeutického směru. Ruku v ruce s tím se také dozvíme, proč je spoluúčast klienta na procesu ozdravění (odblokování) jeho psyché nezbytná, čili proč žádná skutečná psychoterapie (stejně jako moje mnohaletá snaha o to, abych se předtím i já opatřil pevným zdravým rozumem) nemůže být tak úplně bezbolestná. Vrátím-li se tedy k otázce zablokování zdravého rozumu, bylo zde už naznačeno, že naše duše (a tak i náš zdravý rozum) se mohou rozvíjet jen v prostředí, kde již zdravý rozum (a tak i úcta k pravdě) vládne. Nejspíš jste si ale sami všimli, že v dnešním světě je tomu povětšinou úplně naopak. Nejenom, že zdravý rozum se v celospolečenském měřítku stává stále vzácnějším, ale (dobře placená) lež v té či oné podobě, ať už je předmětem nějakého byznysu či nějakého politikaření, se dokonce stala běžně používanou společenskou normou. V takovém prostředí je pak pochopitelně zdravý rozum člověka trvale pod palbou a to vede k tomu, že mnozí lidé ho (ke své ohromné duševní škodě) následně často sami zaprodají. Jako takoví pak samozřejmě budou stejné zaprodání vyžadovat i u lidí ve svém okolí, své potomky přitom nevyjímaje. Můžeme si například představit ryze materiálně orientovanou matku, která své dceři bude vytrvale vštěpovat, aby si hlavně našla někoho bohatého bez ohledu na to, co dotyčný bude za člověka. Podlehne-li dcera tomuto nátlaku matky, pak rozvoj svého zdravého rozumu (a tak i lidsky důstojných pocitů) zcela zablokuje a v její psyché se místo zdravého rozumu bude rozvíjet již jen chladná vypočítavost (a lidsky nedůstojné - čili člověku nepříslušící - pocity jako je například škodolibost). V této chvíli je třeba dodat, že zablokováním zdravého rozumu dojde u dcery i k zablokování její vlastní duše, místo které se pak v její psyché už realizuje něco jiného, něco cizorodého, něco, co její vývoj deformuje do stále nelidštějšího obrazu. Vnímáme-li naši duši jako něco, co to s námi myslí povšechně dobře, pak ji bezpochyby můžeme označit slovem Dobro, ono něco, které se realizuje v psyché člověka místo ní, pak nezbývá než označit slovem Zlo. Většina lidí vůbec netuší, že v naší psyché se mohou realizovat pouze tyto dvě psychické síly, tedy naše duše na straně jedné a Zlo jako jakýsi cizorodý nezvaný element, jako jakýsi psychický parazit, na straně druhé. Jen málokdo si je vědom toho, že mezi těmito dvěma silami, které se mohou realizovat pouze přes naši psyché (tedy pouze přes nás) a které křesťané nazývali slovy Bůh a Ďábel, probíhá nesmiřitelná a letitá psychologická válka. Někoho by v téhle chvíli mohlo napadnout: "Jak je něco takového možné? Představuje-li naše duše dobro, jak je možné, abychom se ho dobrovolně zřekli?" Odpověď na tuto (velmi dobrou) otázku zní: "Protože Zlo, jako chladně vypočítavý parazit, člověka odvede od jeho duše (a tak i od zdravého rozumu, který ji reprezentuje) dříve, než si její blahodárnost stihne uvědomit." Jiný a mnohem častější (dnešní společností dokonce normalizovaný) způsob zablokování zdravého rozumu spočívá v absolutním nereflektování lidských pocitů. My už jsme si řekli, že skutečné lidské pocity se rodí přímo v naší duši a jako takové jsou (za předpokladu, že je naším zdravým rozumem dokážeme pravdivě pojmenovat) tím nejcitlivějším (a zároveň nejekologičtějším) nástrojem našeho poznání. Jinými slovy, naše pocity jsou nedílnou součástí našeho zdravého rozumu, jedno bez druhého nemůže fungovat. Bohužel, dnešní společnost těmto skutečně lidským pocitům nejenom nepřikládá náležitou váhu, ale v podstatě je vůbec nepřipouští. Už ve chvíli, kdy malé děti vstupují do školského systému, jsou jejich pocity odsunuty na vedlejší kolej. Po této stránce je jejich individualita (a s ní i nezastupitelný význam pravdivého dialogu) zcela potlačena a děti se zde kolektivně stávají jen jednostrannými příjemci učebních osnov. Akceptují-li děti dříve či později tuto skutečnost jako žádoucí společenskou normu (což se po nich také trvale vyžaduje), samy tím prohlásí svoje pocity za nedůležité, samy tak zablokují svůj zdravý rozum a samy se tak odsoudí k pouhému teoretizování - tedy k tomu, co je tak typické pro současnou vědu, která sice dokáže myslet, ale ve svém nereflektování důležitosti lidských pocitů nic nedokáže lidsky domyslet, což je totéž jako bych řekl, že taková věda zde nikdy nebude jednat v zájmu člověka, ba právě naopak, vždy půjde proti jeho duši.

Ale věda člověku přece nesmírně ulehčila život?

Ano, zdánlivě ano, ale tím, že není pod vládou zdravého rozumu (ten se přece může rozvíjet jen v součinnosti s našimi pocity, které věda prohlásila již v samém zárodku za nedůležité), tak mu na straně druhé ještě víc přitížila. Pro takovou vědu, stejně jako pro každého člověka, jenž zdravý rozum nemá na nejvyšším místě, platí, že její destruktivita převažuje nad její konstruktivností (čili že přináší více zla než dobra). Ačkoliv lidstvo na nerozumnost vědy doplácí již dlouho, dosud to není ve své vlastní nerozumnosti schopné reflektovat. Jako příklad naprosté absence zdravého rozumu (naprosté neschopnosti něco po stránce lidské domyslet a tudíž i naprosté absence jakéhokoli svědomí) na straně vědy můžeme jmenovat i vývoj stále účinnějších zbraní hromadného ničení. Vždyť i tomu nejhloupějšímu člověku přece musí být jasné, že budou-li tyto zbraně jednou vyrobeny, budou vždy někoho svádět k použití, což koneckonců právě nyní můžeme vidět a také cítit v přímém přenosu. Jinými slovy řečeno, věda, která důležitost lidských pocitů (a tak i lidské duše) nereflektuje, bude vždy vědou bez svědomí a jako taková bude jen ryzím nástrojem Zla, čili něčím, co onen psychický parazit v boji proti lidské duši bude vždy používat. Ti, kdo se takové vědy zastávají, pak samozřejmě budou představovat ty duševně nejzpozdilejší jedince (neboli ty, kteří proti lidské duši budou vystupovat nejagresivněji).

Znamená to, že v lidské psyché je buď jedno, či druhé? Je tam buď jen duše, nebo jen Zlo?

Tak jednoznačné to obvykle není. Kdyby tomu tak bylo, kdyby se v psyché nějakého člověka realizovala již pouze jeho duše, mohli bychom ho směle označit slovem Bůh či, kdyby se v jeho psyché realizovalo jen Zlo, slovem Ďábel. U většiny lidí však můžeme pozorovat projevy duše i Zla, tihle lidé zkrátka někde zdravý rozum ctí, zatímco jinde podléhají prachsprosté vypočítavosti či jiným typickým charakteristikám Zla, jako jsou neférovost, chronická dvojakost, škodolibost, absolutní nelítostnost apod. Pochopitelně, podle toho, co v člověku převažuje, můžeme pak daného jedince vnímat jako víceméně dobrého člověka (jako někoho, kdo se již snaží obstarat vlastním zdravým rozumem a tak se již snaží dostat i do souladu se svou vlastní duší) nebo jako ještě špatného člověka (tedy jako někoho, kdo si důležitost zdravého rozumu ještě neuvědomil a nadále tak zůstává pouhou hříčkou v rukách Zla, tak jako je tomu dosud bohužel i u stávající vědy).

A je možné tuhle duševní zpozdilost vědy (tenhle nedostatek zdravého rozumu na její straně) odstranit?

Ano (ale abychom vědě příliš nekřivdili, stejný nedostatek zdravého rozumu panuje i ve všech ostatních oborech lidské činnosti, kromě již zmiňovaného školství v politice, ve zdravotnictví, v justici atd.) a to právě tak, že ti, kdo dnešní vědu reprezentují, se dodatečně obstarají zdravým rozumem, čímž ji zároveň (a to vůbec poprvé v její historii) obohatí tolik žádoucím duševním rozměrem. Avšak i zde přitom platí, že aby něco takového mohlo opravdu nastat (aby se věda konečně mohla stát lidsky a tak i planetárně konstruktivní), musela by si tato dnešní věda nejprve připustit, že prozatím působí převážně destruktivně a především by si musela připustit, že vyloučením lidských pocitů jako toho nejdůležitějšího nástroje našeho poznání se dopustila obrovské nelidskosti (obrovského šílenství) již ve svém samotném základu. Nás by přitom nijak nemělo překvapovat, že rozvíjí-li se určitý jedinec striktně na podkladu tohoto lidsky tak pomýleného předpokladu (kdy lidské emoce vnímá jako nedůležité), pak se - bez ohledu na to, jak velké renomé vědeckého odborníka si vybuduje - bude stávat jen stále více a více bezemočním, což je totéž jako bychom řekli nelidským. Mimochodem, mnozí vědci se právě tímto způsobem (právě tímhle vzdalováním se od vlastních pocitů a tak i vlastní duše) dostali do těžkých psychických potíží (doslova zešíleli) a nás by tak nijak nemělo překvapit ani to, že zůstane-li lidstvo v područí takto pomýlené vědy, nevyhnutelně dříve či později (viditelně) zešílí též.

Lze se o duši a o Zlu dozvědět více?

Ano. Ale prakticky (neboli pocitově hmatatelně či chcete-li prožitkově) jen v průběhu psychoterapie zdravým rozumem, což je ostatně i logické. Zablokovalo-li totiž Zlo v daném jedinci v nějakém (zpravidla ve velmi raném) období jeho života tvorbu zdravého rozumu (a tak i tvorbu lidsky důstojných emocí), pak je zapotřebí nejprve odstranit tento blok, aby se dotyčný mohl opět cítit jako člověk. Stručně řečeno, chceme-li se opravdu dostat k naší duši (chceme-li se opravdu cítit dobře), nelze tak učinit jinak, než se nejprve vypořádat se Zlem, které nám cestu k ní zatarasilo. Já vám nyní samozřejmě mohu poskytnout ohromné množství informací o duši a o Zlu, navíc si je sami můžete přečíst v knihách Psychoterapie lidské závislosti zdravým rozumem či Bible duševního obrození (ta druhá vám dokonce poskytne první úplnou studii Zla, čili dozvíte se v ní o všech tricích, jež tento psychický parazit používá v neférovém boji proti lidské duši), které jsem již v nedávné době vydal, ale pokud ve vás dosud bude úřadovat nějaký otisk Zla, zůstanou pro vás tyto informace ryze teoretické, či jinak řečeno, ve své stávající duševní slepotě nebudete schopni nebo dokonce ani ochotni zjistit, že jsou pravdivé.

Znamená to, že k naší duši se nelze dostat jinak než pouze za pomoci Psychoterapie zdravým rozumem?

Nikoli. Ke zdravému rozumu se můžete dostat i svépomocí či přes jakéhokoli člověka, který sám již skutečný zdravý rozum vlastní, aniž by to nutně musel být psychoterapeut. Takových moudrých (protože pojem zdravý rozum a pojem moudrost je jedno a totéž) lidí je však ve společnosti poskrovnu (obzvláště v postkomunistických zemích, kde byli předchozím režimem cíleně likvidováni) a pokud jde o svépomoc (k níž jsem se musel uchýlit já sám), pak hovoříme o náročném a bolestném procesu, který trvá mnoho let (v mém případě šlo doslova o desítky let). V této chvíli je na místě zdůraznit, že skutečná moudrost (už proto, že ani školský systém důležitost zdravého rozumu nereflektuje a tak i cíleně nerozvíjí) se prozatím nedá získat ve školních lavicích. Nechci nyní kritizovat stávající školský systém za tuto duševní zpozdilost (když zdravý rozum není u dětí nijak rozvíjen), byť právě tato zpozdilost je následně zodpovědná za veškeré problémy (veškerou nerozumnost) lidského světa, v této chvíli chci jen zdůraznit, že Psychoterapie zdravým rozumem opatří každého klienta zdravým rozumem mnohem rychleji a mnohem bezbolestněji, než kdyby tak musel učinit svépomocí.

Ale neměl by každý člověk přijít ke svému zdravému rozumu sám?

Ano, v ideálních podmínkách by to tak opravdu mělo být. Ale od těch jsme na hony vzdáleni. Vždyť nerozumnost lidského světa dosáhla (nikoli náhodou) takového stupně, že to už ohrožuje jeho samotnou existenci. A uvážíme-li, že právě tahle nerozumnost se stala pro mnohé výnosným zdrojem byznysu, který si ve své duševní zpozdilosti chtějí za každou cenu udržet, pak nám musí být jasné, že lidská nerozumnost je zde stále otevřeně či skrytě udržována. Jinými slovy, i když by bylo fajn, aby si ke svému vlastnímu zdravému rozumu přišel každý člověk sám, tolik svobody a tolik času už jako celek nemáme. Nyní naopak potřebujeme vzít co nejrychleji zdravý rozum znovu do hrsti. A musím znovu připomenout, že pro spontánní (čili svépomocný) rozvoj zdravého rozumu zde dosud nepanují příhodné podmínky, v tomhle světě (i díky nulovému povědomí o významu duše čili o tom, co člověka činí skutečným člověkem) je přece mnohem snazší (pro pouhý materiální profit) něco sobě i druhým nalhat, než se důsledně zastávat pravdy. Když totiž lidé ve své absolutní duševní slepotě (ve svém nulovém povědomí o duši) nemají ani tušení, kolik dobra by jim kontakt s vlastní duší přinesl (vůbec neznají lidsky důstojné pocity), může s nimi pak ona druhá entita, kterou jsme nazvali psychickým parazitem a která to s nimi ani v nejmenším nemyslí dobře (a jako taková je tak tím jediným skutečným nepřítelem člověka), manipulovat po libosti. Kdybych měl výše uvedené vyjádřit v křesťanské terminologii, pak bych také mohl prohlásit, že zdravý rozum se v situaci, kdy si Ďábel ze světa udělal svůj výlučný byznys, dostal na černou listinu. Je-li zde tedy skutečný zdravý rozum trvale pod tak ohromným tlakem, pak si myslím, že nikdo by za jeho udržení neměl bojovat osamoceně. V této souvislosti je třeba znovu si připomenout jednu z typických charakteristik Zla, kterou je neférovost. Tato neférovost v praxi totiž znamená, že člověk v podstatě ani nedostane šanci, aby se zdravým rozumem mohl opatřit.

Opravdu je situace tak zlá?

Ano, ale jen a pouze proto, že jako celek (nikoli náhodou) stále tak nedoceňujeme důležitost pravdy (a tak i zdravého rozumu, který ji jako jediný dokáže pojmenovat). Už bylo řečeno, že naše duše se může v naší psyché rozvíjet pouze v pravdivém prostředí a už bylo naznačeno, že Zlo jako psychický parazit si něco takového nepřeje a to dokonce bytostně (čili existenčně) nepřeje, jelikož se chce v lidské psyché rozvíjet na její úkor. Z toho nám vcelku logicky vyplývá, že tenhle psychický parazit (a tak i člověk, v jehož psyché vládne) bude vůči pravdě bytostně alergický, což je totéž jako bychom řekli, že takový jedinec bude sobě i světu trvale lhát. O takovém člověku pak můžeme prohlásit, že je duševně zcela nesvéprávný (není pánem ve svém vlastním psychickém domě), jako takový se bude projevovat (skrytě či otevřeně) trvale nelidsky a své nelidské normy bude přenášet i do svého okolí. A protože to, co jsme nazvali pojmem Zlo jako psychický parazit, tu úřaduje už dlouho, ve svém úřadování (i proto, že lidé o existenci téhle primárně konfliktní entity buď vůbec nevědí nebo nechtějí vědět) je úspěšné a po celou tu dobu lidstvo stále víc a víc odvádí od jeho zdravého rozumu a tak i od jeho duše, pak nás nemůže nijak překvapovat, že lidstvo se nachází v tak zoufalém stavu, v jakém je. Na tomto místě musím zcela jasně prohlásit, že změnit tento stav je možné. A to právě tak, že se lidstvo opatří zdravým rozumem. V tomto bodu však narážíme na jednu velkou potíž. Lidstvo jako celek je (pod taktovkou onoho psychického parazita) přesvědčené, že zdravého rozumu už má (v naprostém rozporu se skutečností) více než dost. Za takové situace by si tedy nejprve muselo přiznat, že žádný zdravý rozum dosud nevlastní (tedy, že dosud si ani náhodou nezaslouží název Homo sapiens). Mimochodem, víme-li už o tom, že Zlo jako psychický parazit se může rozvíjet jen tam, kde trvale vládne nějaká lež, nemělo by nás nijak překvapit, že (ve svém strachu ze skutečného zdravého rozumu který nám jako jediný zajišťuje pravdivé vidění světa) se snaží každému člověku nalhat, že zdravého rozumu už má dost. Uvěří-li takový člověk této lži (dříve než vůbec zkusí o svůj vlastní zdravý rozum zabojovat) a právě to je případ drtivé většiny lidí, pak svůj zdravý duševní (i skutečný rozumový) vývoj díky této lži zcela zablokoval a od této chvíle se v jeho psyché může realizovat již pouze onen psychický parazit (což je totéž jako bychom řekli, že takový jedinec se vyvíjí do stále nelidštějšího a nelidštějšího obrazu). Kdybychom tento tak osvědčený trik měli vyjádřit jinými slovy, pak bychom také mohli prohlásit, že Zlo zde člověka obdaruje něčím (funkcemi, tituly, ale i mnoha produkty vědy) dříve, než získá to nejdůležitější - vlastní zdravý rozum. Za takové situace by nás pak nijak nemělo překvapovat, že takto předčasně obdarovaný člověk bude se všemi těmito dary zacházet nerozumně (čili že je jen zneužije).

To zní, jako byste řekl, že aby se člověk mohl stát skutečně soudným, musí nejprve zapochybovat o své stávající soudnosti.

Ano. Přesně tak to je. Teprve tehdy, když člověk zapochybuje o svém stávajícím zdravém rozumu, má naději dostat se ke svému skutečnému zdravému rozumu (a tak i objevit svoji vlastní duši). Někteří lidé (ti, které nazýváme slovem populisté a kteří ve skutečnosti onomu psychickému parazitovi velmi podléhají) jsou však přesvědčení o tom, že svého zdravého rozumu už mají více než dost (mají ho na rozdávání) a jako takoví se nutkavě derou do vysokých společenských funkcí, byť ve skutečnosti v jejich psyché žádný zdravý rozum neúřaduje a místo něj se tam pouze rozvíjí ona chladná vypočítavost. Tací lidé pak bohužel z pozic svých společenských funkcí pracují na zmrazení zdravého duševního (a tak i rozumového) vývoje i u těch ostatních.

Ale člověk si přece může udělat dobře i mnoha jinými způsoby?

Zdánlivě ano (a Zlo nám také všemožná taková dobře vypadající východiska nabízí), ale ve skutečnosti ne (ve skutečnosti nás všechna jen odvádějí - a to aniž bychom to tušili - dál a dál od naší duše, která nám jako jediná může udělat skutečně dobře). Pokud člověk nebude vlastnit zdravý rozum, stane se vždy na tomto způsobu (na tomto zdánlivém východisku) doslova závislý. Bude se totiž snažit absenci zdravého rozumu tímto způsobem (a pochopitelně marně) vykompenzovat. Kupříkladu boháč tak nikdy nebude mít dost peněz a politik nikdy nebude spokojen se svou funkcí (či pokud už nebude kam stoupat, pak si ji bude chtít usurpovat doživotně). I úspěch takového člověka bude jen zdánlivý. Stane-li se například prezidentem někdo, kdo zdravý rozum téměř úplně postrádá a v jehož psyché tedy téměř úplně dominuje onen psychický parazit, pak takový člověk dík své funkci už nebude šlapat jen po duši své, ale i po duši celého národa. Jakkoliv ho pak podobně postižení jedinci budou ctít, z hlediska zdravého rozumu tento jedinec ve skutečnosti ještě víc selhal a i on se pak nevyhnutelně bude ve své funkci chovat stále více a více nelidsky.

Vypadá to, že zdravý rozum je pro nás opravdu důležitější, než jsme si vůbec dokázali představit, ale jak konkrétně takové zablokování jeho vývoje může vypadat? Jak k němu dochází u jednotlivce?

Již bylo řečeno, že (z hlediska celé společnosti) je rozvoj zdravého rozumu velmi zablokován už tím, že o jeho důležitosti nevíme. Nejde přitom jen o to, že bez něj není možné prožít skutečně důstojný lidský život, dnes (kdy nedůstojnost lidského způsobu života dosahuje už skutečně tragických rozměrů) jde i o to, že bez něj už lidstvo nemá ani tu sebemenší šanci přežít jako takové. My bychom v této chvíli měli prohlásit: Zdravý rozum (neboli úcta k pravdě) musí být veškerému našemu konání vždy nadřazený. Jen tak totiž zůstaneme v kontaktu se svojí duší a jen tak totiž můžeme prožít svůj vlastní životní příběh. Tak tomu ale v našich individuálních životech zpravidla není. Tam nejenom, že zdravý rozum není dostatečně reflektován, ale každý z nás je tam naopak vystavován mnoha nesmyslným normám, nad nimiž (zdravý) rozum zůstává stát. A protože tyhle nesmyslné (a již tím tak i nelidské) normy jsou už dávno celospolečenskou záležitostí (čili jsou přijímány obecně), zprostředkovávají nám je zpravidla (byť si toho ani nejsou vědomi) už naši nejbližší. Na tomto místě bych chtěl objasnit, že když použijeme slovo nelogické, je to totéž jako bychom použili pojem lidsky nesmysluplné (či chcete-li nelidské). Budiž jasně řečeno, že vše, co je nelogické, je tedy vždy zároveň i nelidské. Chceme-li si nyní názorně představit, jak vypadá takové zablokování zdravého rozumu v životě jednotlivce, pak si nejprve pevný zdravý rozum zkusme představit jako jakousi kouli, která (v ideální situaci, tedy za předpokladu, že v okolním prostředí již zdravý rozum vládne) obaluje naši duši a která (opět v ideální situaci, kdy zdravý rozum funguje v součinnosti s duší) se neustále zvětšuje (toto zvětšování zároveň představuje zdravý duševní vývoj člověka). Jinými slovy řečeno, pevný zdravý rozum si můžete představit jako kompaktní kouli, která jako jediná zajišťuje u svého nositele pravdivé (neboli logické či chcete-li lidsky smysluplné) vidění světa. Jen takové vidění mu také zajišťuje lidsky smysluplné (a navíc z jeho vlastní duše vycházející) fungování. Bohužel, tato (lidsky tak žádoucí) situace u žádného člověka v podstatě nenastane. Ten je obvykle již v raném věku přinucen nějakou nelogickou (a tak i nelidskou) normu přijmout. Tuhle nelogičnost (tenhle logický nesmysl, tenhle logický rozpor) my si pak můžeme představit jako jakousi výseč v oné kouli. Mimochodem, právě v téhle výseči se skrývá (či přes ni alespoň s člověkem manipuluje) Zlo jako psychický parazit, což je totéž jako bychom řekli, že právě zde je daný jedinec duševně ochromený (ať už se tato ochromenost projevuje jakkoli). Pro tuto výseč (tento logický rozpor) zároveň platí, že není-li okamžitě reparována (není-li odstraněn), pak má tendenci se zvětšovat (což nám jasně prozrazuje, která z oněch dvou psychických sil v dnešním světě bohužel dominuje). V oné psychologické válce mezi lidskou duší a Zlem (o níž člověk povětšinou vůbec netuší) má naše duše přirozenou snahu tento logický rozpor odstranit, zatímco Zlo jako psychický parazit má (z podstaty své parazitické existence, kdy chce na úkor našeho života také neustále zbytňovat) neméně přirozenou snahu tento rozpor naopak dále zvětšovat. K takovému zvětšování přitom bohatě postačí, když daný jedinec (místo toho, aby se nad sebou samým zamyslel, jak mu jeho dušička napovídá) v duchu svého logického rozporu (v duchu své konfliktnosti) jedná. Uvedl-li jsem již příklad materiálně orientovaného děvčete, které svůj zdravý rozum zaprodalo za materiální profit a které se tak už nijak nestará o skutečně lidské hodnoty, v čemž právě spočívá její logický rozpor (její nelidskost), pak jakékoli jednání v duchu její orientace tento rozpor (i tuto nelidskost) ještě více prohloubí. Taková žena pak kvůli majetku jde doslova a do písmene přes mrtvoly a (aniž by to tušila) stejnou mrtvolu (stejné znesvéprávnění) tím dělá i ze své vlastní duše, což je totéž jako bychom řekli, že v její psyché stále více a více zbytňuje Zlo jako psychický parazit.

Jak v takové situaci může zafungovat Psychoterapie zdravým rozumem?

Dokud taková žena o svém stávajícím způsobu života nezapochybuje (čili dokud si svoji rozporuplnost a tak i svoji nelidskost neuvědomí) tak nijak. Nebude mít totiž žádnou potřebu nějaké psychoterapie (nějakého polidštění). Připomínám, že žijeme ve světě, který má dosud nulové povědomí o prospěšnosti duše a v takovém světě je až trapně snadné podsunout lidem všemožné iluze (neboli líbivě vypadající lži), třeba právě tu, že materiální profit představuje nejvyšší úspěch. Není-li tedy taková "zlatokopka" v dnešním světě žádnou výjimkou, nejenom, že si nemusí připadat nijak nenormálně, ale může si dál namlouvat, že si ve svém životě počíná úspěšně. Do psychoterapie by se za této situace spíše dostal její eventuální potomek, který by byl díky matčině ziskuchtivosti vnímán jako přítěž (čili kterého by se její nelidskost dotkla nejosobněji) a to ještě jen za předpokladu, že by ziskuchtivé chování matky nezačal nakonec i on sám obdivovat (a nepřijal ho tak jako směrodatnou životní normu). My si přitom v téhle chvíli můžeme všimnout, že podléhá-li lidstvo všemožným iluzím (těmto líbivě vypadajícím lžím), pak jeho pohyb (a to bohužel pohyb od lidské duše) určuje jen a pouze ta psychická entita, která mu zde tyto iluze podsouvá.

Ale člověk si přece potřebuje dělat nějaké iluze?

Nikoli. To jediné, co člověk potřebuje, je důsledně se pídit po pravdě (hned na tomto místě ale musím upozornit, že hovořím o hlubším zamyšlení, nikoli o hltání všemožných mediálních zpráv). Každý z nás by totiž měl být schopen pravdivého dialogu a to nejen ve vztahu k těm druhým, ale i ve vztahu k sobě samému. Člověk, který takového dialogu schopen je, si také nikdy nepotřebuje o ničem (a to ani o sobě) dělat iluze. Ostatně už zde bylo řečeno, že pravda je jediná laskavost, kterou máme. Potíž s dnešním člověkem ovšem je, že takového pravdivého dialogu zpravidla není schopen. Proč, to jsme zde v podstatě již prozradili. Pokud s ním nevedou žádný pravdivý dialog ani jeho nejbližší, tak ve školském systému něco takového čekat ani nemůže. Tam se stává jednostranným příjemcem toho, co po něm škola vyžaduje. Jen málokdo si přitom uvědomuje, že škola tak ve skutečnosti představuje jakousi první diktaturu, s níž se každý z nás setkává. Uvědomíme-li si, jak dlouho jsme takové malé (ale pro stav naší psyché poměrně velmi destruktivní) školní diktatuře vystaveni, pak nás nemůže nijak překvapovat, že když tam pro takový dialog není čas ani místo (není zde vůbec vnímán jako žádoucí), přestaneme si i my jeho důležitost uvědomovat. A to je ohromný problém. Když totiž pouze pravdivý dialog je tím, v čem se můžeme vyvíjet, pokud my na tuto skutečnost zapomeneme, zůstaneme celoživotně takovými zakřiknutými nedospělými školáky, čili tím, co je pak živnou půdou pro všemožné populisty. Tato fakta nám tak pomáhají pochopit, že na vznik jakékoli diktatury či nefunkční demokracie (a na zablokování jakékoli vlády zdravého rozumu, pro niž zde doslova a do písmene nejsou lidé) je založeno mnohem dříve, než se většina z nás domnívá. Mimochodem, právě nereflektování důležitosti takového pravdivého dialogu je tím, co člověka nutí, aby si tuto dlouhou chvíli (chvíli, v níž duševně zcela stagnuje) krátil všemožnými iluzemi. Je velkou tragédií dnešního člověka (a velkým vítězstvím Zla), že tento ve svém nulovém povědomí o duši dosud netuší, že žádná iluze ho nemůže naplnit.

Ale iluze přece dávají našemu konání nějaký směr?

Ano. To sice dávají, ale jak bylo právě naznačeno, vždy jde o směr od naší duše. Řečeno slovy křesťanské terminologie, pokud vezmeme nějakou iluzi za svou, naše cesty pak řídí Ďábel. My si sice můžeme namlouvat, že tu jde o naši vlastní kariéru, ale ve skutečnosti jsme jenom loutky v jeho rukách. Uvedu jeden příklad, který se týká iluze moci - té, která zde právě nyní tak aktivně úřaduje. Každý, kdo téhle iluzi podléhá, se domnívá, že mocným je ten, kdo zde může libovolně manipulovat s druhými (takový člověk si prostě přeje, aby druzí skákali tak, jak on píská). Z hlediska zdravého rozumu jde přitom o naprostou stupiditu. Nikdo soudný (nikdo se skutečnou sebeúctou) by přece nechtěl být takovým komandérem druhých. Nejenom, že by se v této roli (kvůli trvání na své nadřazenosti) musel cítit osamělý, ale musel by ty druhé také komandovat neustále, takže lidsky důstojné pocity by pro něho zůstaly trvale zapovězené. Jinými slovy, tahle iluze (stejně jako jakákoli jiná) by ho lidsky stále více a více oslabovala (vlastně by se z něho postupem doby stávalo stále nelidštější monstrum), což je totéž jako bychom řekli, že čím déle by v něm tato iluze úřadovala, tím více by byl duševně nesvéprávným a tím dokonalejším médiem Zla by se stával. Mimochodem, ani zde nehovoříme o něčem, co by bylo nějakou výjimkou, když i téhle iluzi moci podléhá doslova a do písmene téměř každý řadový občan. Ostatně, kdyby drtivá většina lidstva už dobře věděla, že taková představa moci je jen iluzí, pak by se každý, kdo takové iluzi podlehne, už nikdy nemohl (falešně) vnímat jako pán světa a za svoji dětinskou panovačnost by se naopak cítil jen trapně (věděl by, že je jeho selháním). A jak tedy vypadá skutečná moc? Odpověď zde už byla v podstatě vyřčená a to ve chvíli, kdy jsme konstatovali, že cílem Psychoterapie zdravým rozumem je napojit každého jedince na jeho vlastní duši: Není-li tedy mocným ten, kdo tu s námi chce jen svévolně manipulovat, pak mocným může být jen ten, kdo nás dokáže duševně osvobodit a učinit z nás tak duševně svéprávné a tudíž nezávislé skutečně lidské bytosti.

Snaží-li se Psychoterapie zdravým rozumem o to, aby každého klienta opatřila zdravým rozumem, není pak v této své snaze vůči klientovi příliš direktivní? Nesnaží se mu vnutit něco, co mu není vlastní?

Nikoli, i když některým klientům to tak v určité fázi terapie (níže vysvětlím v jaké) může připadat. Už bylo řečeno, že v (lidsky) ideálních podmínkách je zdravý rozum přirozeným produktem lidské duše, aby pak mohl představovat nástroj k její realizaci ve vnějším světě i štít k tomu, aby ničím z vnějšího světa nebyla postižena. Je-li tedy vznik zdravého rozumu něčím lidsky naprosto přirozeným (jde o přirozený proces), pak i naše snaha opatřit klienta zdravým rozumem reprezentuje jeho vlastní přirozenou potřebu, která u něho pouze byla v nějaké fázi jeho vývoje zablokována. Proč k takovému zablokování vývoje zdravého rozumu (a tudíž i jakéhokoli duševního vývoje) pravidelně dochází, už zde bylo v podstatě řečeno. Už bylo řečeno, že ve Skutečně lidském světě se dosud ani náhodou nenacházíme. Svět, v němž se nacházíme, zde naopak zdravý rozum člověka od prvé chvíle nesmírně atakuje a ruku v ruce s tím také nesmírně atakuje jeho duševní vnímavost. Vlastně bychom mohli prohlásit, že sporné potřeby lidstva (lidsky zcela pomýlený žebříček hodnot) vytvářejí tak silný civilizační šum, až to naši vnímavost k vlastní duši zcela přebije. To (tato smutná skutečnost, která je zodpovědná za všechny deprese jednotlivců i lidstva) ale neznamená, že naše vlastní duše s námi přestala komunikovat. Ta se nás i nadále pokouší oslovit. Ta nám i nadále signalizuje, co je třeba v dané situaci dělat. Proč je běžný člověk k těmto signálům (k tomuto hlasu) své vlastní duše zpravidla naprosto nevnímavý (či proč si tyto signály vykládá naprosto špatně), to už jsme si řekli. Už bylo řečeno, že v jeho psyché je zdravý rozum zablokován (tam už existuje nějaký logický rozpor, nějaká nelogičnost - ona výseč v jeho psychické integritě, kde úřaduje již zmiňovaný psychický parazit). V psyché typického člověka dnešní doby (a nejinak je tomu i u každého klienta, který do Psychoterapie zdravým rozumem přichází) přitom tahle druhá (jeho vlastní duši nepřátelská) psychická entita více či méně dominuje. A přesto v psyché tohoto člověka i my (kdo chceme klienta v jeho nejlepším zájmu opatřit zdravým rozumem) máme spojence - jeho vlastní duši. Ta přece s člověkem nikdy nepřestává komunikovat, i když on sám (a právě z toho plynou jeho psychické potíže) je k ní nevnímavý. Naším úkolem v terapii daného klienta tak je tyto hlasy jeho vlastní duše zachytávat, upozorňovat ho na ně (čili mu je zvědomovat) a tak ho postupně znovu učinit vnímavým k tomu jedinému, co to s ním myslí opravdu dobře, k jeho vlastní duši. Ruku v ruce s tím také u klienta dochází k obnovení (či k tvorbě) jeho vlastního zdravého rozumu (jeho schopnosti pravdivého vidění světa), což zároveň představuje i eliminaci onoho psychického parazita (který, jak už bylo řečeno, je na pravdu bytostně neboli existenčně alergický). A proč celý tenhle proces nemůže být tak úplně bezbolestný? Protože po celou tu dobu, kdy je daný klient v psychoterapii, se tenhle parazit své eliminaci bytostně (tedy za pomoci všech svých špinavých triků, mj. i přes nátlak okolí) brání. Uvědomíme-li si, že jde o psychického parazita, který v psyché klienta bojuje opravdu o své přežití, pak nás nemůže nijak překvapovat, že na nás skutečně vyrukuje se všemi svými psychickými triky, které má k dispozici. Dá-li se jedna z jeho typických charakteristik nazvat pojmem mistr iluzionista (on je přece ten, který zde lidem tak úspěšně podsouvá pouhé iluze, pouhá zdání na straně jedné, aby jim zatajil existenci jejich vlastní duše, tohoto skutečného dobra, na straně druhé), nemělo by nás také překvapovat, že je i mistrem ve vytváření všelijakých falešných dojmů, třeba právě toho, že terapeut (který de facto zastupuje jen naši vlastní duši) se vůči nám chová příliš direktivně. Z těchto informací nám tedy jasně vyplývá, že Psychoterapie zdravým rozumem klade velké nároky i (a v prvé fázi výlučně) na osobnost terapeuta. Ačkoli tento od prvé chvíle stojí na straně klienta (bojuje přece za jeho vlastní duši), musí počítat s tím, že (především na počátku terapie, kdy je klient dosud pod nadvládou onoho psychického parazita) klient poměrně často podlehne mnoha falešným dojmům (které mu tento parazit bude podsouvat) a bude tak terapeuta vnímat jako někoho, kdo to s ním nejenom nemyslí dobře, ale naopak to s ním myslí zle. Takové chvíle (či taková období) jsou pak pochopitelně pro osobu terapeuta velice nepříjemné, ale zároveň takové chvíle dobře ilustrují to, co si běžný člověk dosud neuvědomuje (a pokud si něco takového uvědomuje, pak stejně neví, kdo a proč tady proti němu bojuje), totiž existenci téhle psychologické války, v níž jde doslova a do písmene o duši každého z nás.

Ale pokud by byl každý člověk dříve či později opravdu napojen na svoji duši, nevznikaly by pak konflikty mezi duševními plány mnoha jednotlivců?

Nevznikaly. Lidská duše je přece (na rozdíl od onoho psychického parazita) primárně nekonfliktní. To, co by pak vzniklo, bychom mohli nazvat Přirozeným řádem světa či chcete-li Skutečnou vládou zdravého rozumu. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že jednotlivé duševní plány nejenom, že si nijak nekonkurují, ale ony dokonce do sebe vzájemně zapadají, což je totéž jako bych řekl, že teprve duševním probuzením lidstva může (a to vůbec poprvé v jeho historii) lidstvo začít fungovat jako celek. Je mi naprosto jasné, že tato slova typickému člověku naší doby prozatím musejí připadat jen jako nějaká science fiction (musí je přijímat s velkou nedůvěrou), což je ovšem ohromná škoda, jelikož tentýž člověk si ve své duševní zpozdilosti (čili ve své nepřirozenosti) neuvědomuje, že velice ohavnou (velice nelidskou) science fiction (ze které bychom se urychleně potřebovali probudit) prožíváme právě teď. Ostatně, my už jsme si důvod téhle nehezké science fiction, v níž se lidstvo dosud jen bezmocně zmítá, prozradili. Už jsme si přece sdělili, že věda lidské pocity (jako ten nejdůležitější zdroj našeho poznání) zavrhla již v samém zárodku a tak není divu, že v jejím područí (ve slepé víře v takovou vědu) se jako lidstvo budeme cítit jen stále hůř a hůř.

Ale každý člověk má přece svoji pravdu a to znamená, že pravda je vždy subjektivní záležitostí, ne? Existuje vůbec něco takového, jako je objektivní pravda?

Existuje. Ale jen málokomu (což je ta největší tragédie lidského rodu) je zatím dostupná. Vlastně je dostupná jen tomu, kdo už je napojen na svoji vlastní duši. A pokud jde o subjektivní pravdu, pak chci na tomto místě velmi jasně konstatovat, že ta naopak ve skutečnosti vůbec neexistuje. Obvykle je tomu totiž tak, že hovoří-li někdo o své subjektivní pravdě, hovoří jen o nějakém svém (lidsky velice sporném neboli nelogickém) zájmu, který za pravdu jen vydává. Rozdíl mezi objektivní a (takzvanou) subjektivní pravdou je přitom vidět na první pohled. Objektivní pravda je vždy nekonfliktní a jako taková je vždy i duševně přínosná pro všechny zúčastněné subjekty, zatímco (takzvaná) subjektivní pravda je vždy konfliktní (vždy jde proti duši všech zúčastněných, byť navenek se tváří, že pro ten subjekt, jenž ji prosazuje, je výhodná). Subjektivní pravda (která ve skutečnosti, čili z duševního hlediska, žádnou pravdou není) je něčím, co člověku podsouvá onen psychický parazit, zatímco objektivní pravda představuje skutečný hlas naší duše. Drtivá většina lidí přitom ve svém nulovém povědomí o lidské duši té či oné subjektivní (a tudíž konfliktní) pravdě podléhá, aniž by si přitom kdokoli z těchto lidí uvědomoval, že o (skutečnou) objektivní pravdu ještě ani nezakopnul. Pro alespoň nějakou představu o tom, co je to objektivní pravda, uvedu následující vyobrazení: Představte si tuhle planetu jako jeden velký vesmírný objekt, kde lidé (stejně jako ostatní živočišné a rostlinné druhy) jsou pouze jejími subjekty. V případě této planety se ovšem nejedná o objekt ledajaký. Právě naopak. Jde o jeden velký živý organismus, který si zde veškeré ostatní živé subjekty doslova a do písmene v průběhu času stvořil. Vnímáme-li tedy tuto planetu (tento objekt) jako jeden velký duševní organismus, pak veškeré subjekty na této planetě jsou pouze takovými menšími duševními jednotkami tohoto většího celku. Mimochodem, všimli jste si, že kdybychom tuto planetu vnímali jako našeho stvořitele (čili jako boha) a kdybychom tedy nepodléhali představě, že bůh je nějaká personifikovaná postava, pak jsme odstranili letitý rozpor (i spor) mezi vědou a náboženstvím? Je-li tedy tato planeta naším (a nejenom naším, když kromě jiných živých organismů musela nejprve vytvořit i vhodné podmínky pro život jako takový) stvořitelem, pak není žádných pochyb o tom, že to tu se všemi živými tvory vždy myslela dobře, což také žádný živý tvor, vyjma člověka, nikdy nezačal zpochybňovat, a to je totéž jako bych řekl, že každý živý tvor, vyjma člověka, zde zůstal k rodnému objektu (k tomuto duševně nadřazenému celku) duševně vnímavý. U člověka tomu tak ale (a to již po dlouhou dobu) není. Ten se již od své duše (pod vlivem onoho psychického parazita) podstatně (a tudíž fatálně) vzdálil - raní křesťané by nejspíš řekli, že člověk (pod vlivem Ďábla) sešel z cesty. Tento odklon od vlastní duše nejenom, že zapříčinil ohromnou duševní nevnímavost dnešního člověka na straně jedné, ale umožnil i ohromnou expanzi onoho psychického parazita na straně druhé. Slovy křesťanské terminologie, člověk zde místo království božího (místo Skutečně lidského světa) vytváří peklo na zemi čili království ďáblovo (neboli Otevřeně nelidský svět). Napojit dnešního člověka znovu na jeho duši znamená znovu ho napojit na duši téhle planety. To jediné ho také může učinit znovu vnímavým i k objektivní pravdě (neboli k tomu, co si po něm jeho rodná planeta v jeho nejlepším zájmu žádá). Objektivní pravda tedy vždy reprezentuje hlas duše této planety, který však můžeme zaslechnout a jemuž můžeme porozumět jen tehdy, když jsme v kontaktu s naší vlastní duší. Víme-li již tedy o tom, že duše této planety je totožná s tím, co bychom si měli představovat pod pojmem bůh a víme-li tak i o tom, že lidská duše je jakýsi boží otisk v nás, pak nám musí být zcela jasné, že hlasu božímu můžeme rozumět jen a pouze tehdy, když jsme s naší vlastní duší neztratili (či když jsme s ní znovu nabyli) kontakt. Jednat v duchu objektivní pravdy (čili jednat v zájmu této planety) tak zároveň znamená jednat i v zájmu všech jejích (tedy i ostatních lidských) subjektů. Takové jednání tak vlastně představuje snahu o vítězství pro všechny zúčastněné, snahu o vítězství, které nezná poražených.

Ale pokud by zde tedy někdo takovou objektivní pravdu (něco, co je dobré pro každého člověka) zastupoval, pak by ho tady každý musel s povděkem přijímat, ne?

Vůbec ne. Už přece bylo řečeno, že drtivá většina lidí je prozatím duševně naprosto nevnímavá, už bylo řečeno, že drtivá většina z nich zůstává v zajetí všemožných subjektivních pravd, což je totéž jako bychom řekli, že drtivá většina lidí bohužel zůstává pod vlivem Zla jako psychického parazita. A i tenhle parazit, ostatně jako každý parazit, může existovat pouze na úkor svého hostitele, což znamená, že ho trvale nutí myslet i jednat konfliktně (neboli duševně sebedestruktivně). Tuto konfliktnost (ať už skrytou či otevřenou) tak v sobě také každá subjektivní (čili jen zdánlivá) pravda vždy nevyhnutelně obnáší. Každý člověk, který zde právě takovou subjektivní pravdu reprezentuje, pak nejenom, že nemá ani ponětí o nějaké objektivní pravdě (čili o tom, že někdo by to zde s ním myslel opravdu dobře - on sám to přece s nikým opravdu dobře nemyslí), ale dokonce by toho, kdo by zde takovou objektivní pravdu zastupoval, obvinil ze své vlastní konfliktnosti (ze své vlastní špatnosti). Jinými slovy řečeno, každý, kdo zde usiluje o naplnění nějaké konfliktní subjektivní pravdy (která ho ve skutečnosti nikdy naplnit nemůže), je už díky této své vlastní konfliktnosti paranoidně (neboli nepřátelsky) nastaven i k druhým (když on sám to s druhými upřímně nemyslí, jak by mohl věřit, že někdo by to mohl upřímně myslet s ním?). Mimochodem, přesně do takového paranoidního stavu (přesně do takové vnitřní odtažitosti) potřebuje Zlo jako psychický parazit každého člověka dostat. S takovým (vůči všem lidem okolo již dopředu nepřátelsky laděným) člověkem je pak pro něho už totiž velice snadné dále manipulovat. Uvědomíme-li si, že celá existence tohoto letitého psychického parazita je už z podstaty jeho parazitismu na konfliktnosti založena (jde tedy skutečně o primárně konfliktní entitu), pak nám musí být naprosto jasné, že žádného člověka, jenž by zde zastupoval objektivní (a tak i nekonfliktní) pravdu, zde vítat nejen že nebude, ale dokonce ho bude brát jako svého bytostného nepřítele. Vybízí-li nás tedy rodná planeta (v naší ohromné duševní nevnímavosti dnes už opravdu hlasitě) k tomu, abychom urychleně vzali zdravý rozum do hrsti, pak nás nemůže nijak překvapovat, že tenhle psychický parazit (pro něhož je zdravý rozum člověka bytostně ohrožující) se i nyní (třeba právě za pomoci zesíleného vojenského harašení) snaží tenhle hlas rodné planety překřičet. My tak v téhle chvíli můžeme velice dobře pochopit, že nedojde-li zde k urychlenému duševnímu probuzení lidstva, zůstane i nadále pod vlivem tohoto psychického parazita, jenž ho tudíž bude jen stále více a více (psychicky i fyzicky) invalidizovat. Je-li takové duševní probuzení možné jen v situaci, kdy se člověk dokáže opatřit zdravým rozumem, pak v téhle chvíli můžeme zároveň vidět, že opatřit se zdravým rozumem by pro nás (jako lidstvo i jako jednotlivce) mělo být tou nejvyšší prioritou.

A v čem, v průběhu Psychoterapie zdravým rozumem, spočívá ona nezbytná spoluúčast klienta?

Spoluúčast klienta je nezbytná z toho důvodu, že každý člověk má za svůj život vlastní odpovědnost. On je tím, kdo činí (či alespoň kdo by měl činit) vlastní životní rozhodnutí (vlastní životní volby). Psychoterapie zdravým rozumem vlastní odpovědnost člověka pochopitelně ctí (kdyby ji nectila, tak by se přece nemohl stát nezávislou lidskou bytostí) a to znamená, že mu nic násilně nepředepisuje (nejde zde o žádnou diktaturu, která by klientovi například určovala, jak se má chovat nebo jak se má vyjadřovat, i když mnozí klienti přesně takovouhle diktaturu, které jsou v dnešním nerozumném světě ze všech stran vystaveni, ve své duševní nesvobodě v prvé chvíli očekávají). V Psychoterapii zdravým rozumem tak jde jen a pouze o nastolení skutečně pravdivého dialogu (už bylo řečeno, že pravda je jediná laskavost, kterou máme, teď bychom měli ještě dodat, že lež má oproti tomu krátké nohy - tedy, že lidsky pro nás vždy nevyhnutelně skončí destruktivně), který na straně klienta v nějakém ohledu (tam, kde je pod vlivem nějakého nelogického předpokladu, nějakého logického rozporu) vázne. Jak už bylo řečeno, úkolem terapeuta je tento logický rozpor (toto místo, kde klient nectí pravdu) odhalit a zároveň klientovi zvědomnit, jak moc a jakým způsobem jemu samému (i lidem v jeho okolí) tento rozpor ničí život. A v čem spočívá nutná spoluúčast klienta? Ta spočívá právě v tom, jak s těmi pravdivými poznatky on sám pak naloží. Je totiž pouze na něm, zda-li se i on rozhodne pravdu respektovat či zda před ní, třeba právě pro materiální profit, jenž si na podkladě nějaké lži vybudoval nebo pro strach, že náprava už není možná, nadále bude přivírat oči nebo dokonce (tak jak si jeho psychický parazit žádá) uteče. Podotýkám, že právě k takovému zběhnutí od pravdy (od našeho zdravého rozumu, jenž schopnost pravdivého vidění světa reprezentuje) jsme v dnešním světě trvale sváděni. Nicméně ten, kdo se zdravým rozumem přece jen dokáže opatřit, se vůči všem těmto svodům již stane duševně imunním a navíc schopným posilovat tuto duševní imunitu i u lidí ve svém okolí. Zároveň se u něho obnoví (či vůbec poprvé nastartuje) zdravý duševní (a tak i rozumový) vývoj, dynamický stav, který klient, ve srovnání se svým předchozím statickým stavem, často popisuje větami: Dřív jsem nevěděl, co je to život. Dřív jsem byl ve všem úplně mimo.